„Oceňuji možnost pro nás vzdělavatele rozvíjet se. Teď to můžu používat ve své výuce i další roky, takže to bude zasahovat další a další studenty.”

Anotace

V rámci inovace bylo téma emoční inteligence zavedeno do vícero různých předmětů a součástí bylo vzdělávání samotných vzdělavatelů. Rozvoj emoční inteligence a práce s emocemi je zásadní pro všechny budoucí učitele. Pokud chceme naučit naše žáky emoce vnímat, správně s nimi pracovat a regulovat je, musíme začít u sebe – nás učitelů. Tyto kompetence můžeme využívat nejen při práci s žáky, ale i rodiči a kolegy.

Základní informace

Hlavní garant: Stanislav Michek
Pracoviště: Pedagogická fakulta, Hradec Králové, Ústav primární a preprimární edukace
Inovace je určena pro studijní program učitelství pro 1. stupeň – magisterské studium a učitelství pro mateřské školy (bakalářský program s navazujícím magisterským programem), předškolní pedagogika se zaměřením na na děti se speciálními potřebami. Dohromady asi 170 prezenčních a 170 kombinovaných studentů (vzdělavatele dodávají, že zasaženo je pravděpodobně ale více studentů učitelství díky tomu, že studenty toto téma provází i v dalších předmětech – jedná se zejména o studentky denního studia).

Za spolupráci na rozhovoru děkujeme, kromě Stanislava Michka, taky Marii Herynkové, kterou můžete vidět také na fotkách.

Z čeho přístup vychází a proč je to důležité

Něco obdobného na pedagogické fakultě v Hradci Králové se ještě nerealizovalo. V předmětech jako je obecná psychologie, psychologie osobnosti, vývojová psychologie apod. se emocemi zabývají, ale ne nijak systematicky. Každý pracoval s tématem v hodinách a ve výuce velmi individuálně, a proto i při zavádění změn do předmětů měl pak každý jinou „startovní úroveň”. Až v průběhu se vzdělavatelé dovednostně a vědomostně sjednocovali. 

Aplikování nových metod mělo několik rovin. Aby vzdělavatelé mohli dobře učit prožívat studenty jejich emoce, museli se to sami naučit. Získat sebedůvěru, mít svobodu v prožívání emocí. Na fakultě byly uspořádány workshopy a semináře pro akademiky, kteří se seznamovali s tématem. Externí lektoři (například Kateřina Bartošová z MUNI, James W Pennebaker z univerzity v Austinu a další…) dávali vzdělavatelům možnost se v problematice více zorientovat. Druhou rovinou je pak realizace samotné výuky s ohledem na získané zkušenosti.

Průběh a metody

Jedním z hlavních cílů projektu byla realizace několika workshopů. Jak již bylo zmiňováno workshopy byly otevřené i jiným vzdělavatelům z pedagogické fakulty v Hradci Králové a samozřejmě byly volně přístupné – to bylo atraktivní. Zejména kvůli tomu, že obdobné doplňkové vzdělání může být finančně nákladnější. Zároveň kurzy probíhaly na půdě fakulty.

Zamýšlený průběh byl takový, že se vzdělavatelé účastní 4 workshopů jeden semestr a další semestr nabyté znalosti zapojují do svých předmětů. 

Zde je přehled plánovaných a realizovaných workshopů:
1. workshop – Kateřina Bartošová (Význam emocí z biologického hlediska, práce se strachem a úzkostí, práce se vztekem, práce se smutkem a radostí)
2. workshop – Marie Pavlovská (Dramatická výchova)
3. workshop – James W. Pennebaker (Expressive writting, heatlh and words)
4. workshop – Kateřina Šilhánová (Videotrénink interakcí – Jak pracovat s emocemi ve prospěch učení)

Realizace se kvůli epidemii COVID-19 výrazně zkomplikovala. Organizace workshopů, které měly být spíše v prezenční formě, byla náročná a pak se jejich příprava zpožďovala. Náhradním plánem bylo v dalším semestru pozorovat prožívání emocí v různých předmětech a podněty, které vyučující potkali ve výuce, dávat do moodle (informační systém pro tvorbu výukových materiálů). Realizátoři tato data později zpracovávali, a tak vznikly informace o tom, jak se dají nabyté znalosti a dovednosti efektivně aplikovat. To využívali při tvorbě a realizaci předmětů v dalším semestru. Nicméně workshopy nakonec proběhly všechny, i když online.

Druhým cílem totiž byla systematická aplikace výukových metod a forem v hodinách tak, aby průběh hodiny byl výrazně zaměřen na prožívání a emoce. Akcent byl veden na tuhle oblast tak výrazně, že postupem času začalo docházet k tomu, že sami studenti si rovinu prožívání a sdílení emocí začali uvědomovat.

Obrovský důraz je kladen na přesah do praxe. Praktická výuka, videa, dramatická výchova. I sami učitelé vnímají, že je obrovský rozdíl v tom, zda si se svými svěřenci jen povídají a nebo si hrají či natočí sami sebe a pak videa rozebírají.

„Kdybychom si o tom jen povídali, tak mi řeknou, že je vše jasné a umí to, já jim to věřím a jdeme dál.”

Dopad na studenty a rozvíjené kompetence

Budoucí učitelky a učitelé dostávají informace, že se během své profesní kariéry budou dostávat do situací, které jsou emočně vypjaté a zároveň se i učí, jak na ně reagovat. Společně během hodin sdílí svoje zážitky, které reflektují a učí se z nich (toto je i princip reflektivního praktika). V hodinách se díky volnějšímu přístupu vyučujících studentky a studenti otevírají a sdílí i témata, která jsou velmi osobní. Volnější přístup neznamená, že předměty nemají strukturu. Vyučující jsou ale kolem těchto témat velmi otevření diskuzi a čas v hodinách tvoří společně se studenty. Při tom se učí, jak sdílet, jak aktivně naslouchat a jak třeba problém řešit. Díky tomu, že se společně pracuje na aktivním hledání řešení problémů, tak studenti odchází z předmětů naplnění, že předměty byly prakticky orientované. Vytváří se atmosféra společného sdílení a dochází ke vzájemnému učení se.

Studenti si odnáší inspiraci především ze sdílení svých zkušeností z praxe s ostatními studenty. Zjišťují, že to, co se dělo jim, není zase tak nevšední a pomáhá jim to umět si určovat vlastní osobní hranice. Ve výuce se to potom snaží ukotvit v rovině teoretických znalostí a přichází na to, že ne vždy se podaří zajistit ideální a vzorové situace ve třídě s ideálním a vzorovým výsledkem. Není to jen o nastavení systému, ale i o dynamice sociální skupiny apod. Studenti se potkávají s kazuistikami z výuky, které nejdou brát na lehkou váhu a hledají cesty, jak si je vnitřně zpracovat.

Sami vzdělavatelé o zavádění nové praxe do výuky říkají, že díky tomu, že znalosti promítli do výuky, tak ji zkvalitnili. Během workshopů a seminářů byl prostor pro vzájemné sdílení zkušeností, inspirací a nápadů. To vedlo k tomu, že akademici měli příležitost se navzájem obohatit diskuzí a tím obohatit svou výuku. Prostor pro akademiky, který během proměny předmětů vznikl, najednou vzdělavatelé využili k vyprávění si mezi sebou. Do té doby spolu moc nestíhali mluvit – učili nebo připravovali výuku. Realizací společných seminářů a workshopů se tohle změnilo. 

Díky tomu, že si vyučující dovolili svoje emoce v předmětech sdílet a nějakým způsobem se jejich prožívání otevřelo, tak to i u studentů spustilo vlnu otevřenosti a zájmu o to, své pocity sdílet. Například studenti se při reflexi svých praxí svěřovali se svými zážitky mnohem více a mnohem otevřeněji než předtím.

Poslední přínos inovování předmětů je to, že akademici dostali velké množství prostoru pro vlastní rozvoj. Naučit se něco nového, posunout se v tom, jak vzdělávat budoucí učitelé lépe. Takové příležitosti se na fakultách špatně hledají. Tohle samotní vzdělavatelé hodnotí nejvíce kladně protože nabyté zkušenosti nebudou používat jen tento semestr. Budou je používat i další roky a „těžit” z toho budou i další generace pedagogů na pedagogických fakultách.

„A nakonec pro mě asi ta nejcennější rovina – možnost pro nás samotné rozvíjet se. Na fakultu nás přijmou, můžeme učit, ale na rozdíl od základních škol, kde ředitelé zaplatí svým zaměstnancům různá školení a kurzy, u nás tato možnost není a již nás nikdo nerozvíjí. Teď to navíc budu používat ve své výuce i další roky, takže to teď zasáhlo nějaký počet studentů, ale bude zasahovat další a další do budoucna.”

Marie Herynková

„Já za sebe jako za vyučujícího vnímám tu přidanou hodnotu, že jsem mnohem otevřenější vůči studentům. I oni sami mi to reflektovali, potkali jsme se znovu na nějakém předmětu po 2 letech, a říkali mi, že i před těma dvěma roky jsem byl otevřený, ale teď že je to se mnou výrazně lepší.”

Stanislav Michek

Zpětná vazba studentů

Studenti sami o vyučujících říkají, že jsou otevřenější. Že  proměna  vidět je. Studentky a studenti jsou pak sami otevřenější i vůči svým vyučujícím. Sdílení je pak mnohem více upřímné a otevírají se mnohem hlubší témata. Alespoň ze zkušenosti pana Michka.

„I oni sami mi to reflektovali, potkali jsme se znovu na nějakém předmětu po 2 letech, a říkali mi, že i před těma dvěma roky jsem byl otevřený, ale teď že je to se mnou pecka. Je to taková zpětná vazba od nich.”

Díky tomu, že se toto téma otevřelo, vyučující se nebojí říkat, že něco neví a že si to prostě během výuky dohledají. Vzdělavatelé jsou více autentičtí. Studenti pak na jejich hodiny chtějí chodit, i když nedělají docházku. „Samozřejmě, že občas to někomu nesedne, ale to jsou spíše výjimky. Sami vzdělavatelé se necítí svázaní ve výuce. V hodinách jim je příjemně. To se pak promítá i do emocí studentů”, říká Stanislav Michek.

Zavádění do výuky

Projekt nenavazoval na žádné předešlé aktivity na fakultě, ani se nesnažil reformovat původní předmět. Podnětem k jeho zavedení bylo vypsání první Otevřené výzvy, do které se Stanislav Michek rozhodl se svými kolegyněmi zapojit, jelikož jim toto téma ve výuce chybělo. Tématem byl pro celý tým rozvoj emocí a prožívání studentů ve výuce, kterému se na dané katedře do této doby prozatím nikdo výrazněji nevěnoval. Respektive věnoval, ale skrytě a ne konkrétně s akcentem na toto téma. Postupně společným úsilím kolegů vznikala představa o proměňování předmětů a výuky, která se skládala ze 4 workshopů, kterých se měli účastnit i odborní lektoři. 

Studentům dále byly vytvořeny různé sady výukových materiálů, které jsou nyní dostupné na platformě Moodle.

Udržitelnost a přenositelnost

Týmu se podařilo inovovat předměty, tedy zapojit do nich natrvalo kapitoly týkající se emocí. V rámci Ústavu primární a preprimární edukace dochází ke sdílení veškerých materiálů i získaných dovedností a znalostí skrze různé rozhovory, účasti na workshopech a podobně. V tom plánuje tým setrvat i nadále. Pan Michek by také rád na tento projekt navázal dalším projektem v dalším ročníku Otevřené výzvy, který se bude zaměřovat na skrytá kurikula studentů daného ústavu.

Díky aktivitám týmu vzdělavatelů vznikl bohatý výukový moodle kurz, ve kterém je nahráno velké množství výukových materiálů a výstupů ze zaváděných nových výukových metod. Materiály mohou dobře sloužit i v dalších letech.

Literatura, materiály pro studenty

Zde nabízíme přímý odkaz na výukový kurz v prostředí moodle
Heslo pro hosty: silneemoce2021-22

Moodle fungoval v průběhu realizace projektu jako interní prostředí na materiály pro účastníky a účastnice. Je tam spousta užitečných materiálů, jen je občas potřeba se k nim proklikat. Materiály slouží spíše pro inspiraci, než že by šlo o hotové metodiky.

Prezentace projektu na závěrečné konferenci 1. ročníku Otevřené výzvy:

Příběh vzdělavatelů

Projekt vymýšleli společně Stanislav Michek a Jana Marie Havigerová, kteří, když viděli příležitost se zapojit do I. ročníku Otevřené výzvy, využili ji. Téma vzniklo jako výzva pro tyto dva vzdělavatele, kteří si oblast emocí vzali za svou a pokusili se témata spojená s prožíváním emocí zpracovat. 

„Věděli jsme o příležitosti, věděli jsme, že těm emocím jsme se tady doposud moc nevěnovali. Není to původně nijak navazující projekt. Postupně nás to ale dovedlo k prožívání studentů ve výuce, k tomu co je mezi řádky -skryté kurikulum našeho působení. Takže teď už vím, že chci do třetí OV psát projekt právě o něm.”

Na realizaci se podílejí

• Jana Marie Havigerová
• Vladimíra Hornáčková
• Marie Herynková
• Iva Košek Bartošová
• Yveta Pohnětalová

Inspiroval Vás příspěvek a chcete nám pomoc? Šiřte Atlas dobré praxe a inovací jako inspiraci mezi kolegy a nebo nám dejte tip na předmět, kurz, metodiku či na samotné vzdělavatele.

Za fotky moc děkujeme Elišce Kadlecové.

Příběh zpracoval Jan Chmelař, revize Hana Švábíková.